Pocit nechuti, když musíme udělat něco, do čeho se nám vůbec nechce, jsme měli alespoň jednou v životě asi všichni. Stojíme před nějakým úkolem, který považujeme za náročný, nesplnitelný, nudný a náš mozek vytváří pocity nechuti nebo odporu. Snadno se v tuto chvíli uchylujeme k odkládání nepříjemné práce, ke které se vrátíme až tehdy, kdy je nechuť nahrazena obavou, že nás postihne například nějaký pracovní malér. Jedna nepříjemná emoce tedy vystřídá druhou.
Pocity nechuti, odporu, obav nebo strachu vnímáme z toho důvodu, že jsme si sami do vlastního mozku „poslali“ myšlenky typu:
– Ten úkol je nad mé síly a možnosti. (Nevěřím si, budu mít malér.)
– Vůbec nevím, jak mám začít. (Když nezačnu, bude malér.)
– Tohle mi bude trvat alespoň týden, což je hrozné. (Nestihnu jiné úkoly a bude malér.)
– Jestliže úkol nevypracuji, nemine mě postih od šéfa. (A zase bude malér…)
Technika KAIZEN nás učí „posílat“ do mozku zcela jiné myšlenky, které nenutí mozek, aby se bránil představě velkého a náročného úkolu tak, že vytvoří nechuť.
Příklad myšlení KAIZEN:
Vedoucí obchodního týmu si chce promluvit se svým obchodním zástupcem, který místo očekávaných deseti obchodních schůzek se zákazníky v průběhu týdne realizuje schůzek pouze pět. Pokud řekne vedoucí obchodnímu zástupci: „Pět schůzek za týden je málo, od příštího týdne jich realizuj deset,“ mozek obchodního zástupce vytvoří pravděpodobně obavu: „To fakt nedám,“ kterou vystřídá nechuť: „Do toho se mi nechce“.
Jaký je ale rozdíl, když vedoucí řekne: „Týdně realizuješ pět obchodních schůzek, udělej příští týden o jednu víc, tedy šest“.
Ne z pěti na deset, ale o jednu víc, z pěti na šest. Tohle je myšlení KAIZEN, které nezaručuje rychlé výsledky/změny, ale umí zabránit mozku, aby vytvářel emoce, které nás nutí prokrastinovat, tedy odkládat úkoly na neurčito.
Dvě strategie ke změně
Podle knihy Roberta Maurera Cesta KAIZEN mají lidé na cestě ke změnám dvě strategie – inovaci a kaizen. Inovace přináší rychlé řešení, ale vyžaduje šokující a radikální změny, což obvykle bolí. KAIZEN nás naopak nabádá, abychom dělali malé kroky, které nás k cíli dovedou sice pomalu, ale bez bolesti. Celý fígl spočívá v tom, „neposílat“ si do mozku představy a myšlenky, které by v nás, v souvislosti s úkolem, probudily nechuť.
Chci začít běhat. Neřeknu si: „Dnes uběhnu pět kilometrů“ (inovace), ale: „Dnes uběhnu 500 metrů, zítra také a po dni odpočinku už 800 nebo 1000 metrů“ (kaizen).
Chci přestat kouřit. Neřeknu si: „Od zítra nekouřím“ (inovace), ale: „Celý týden budu kouřit o jednu cigaretu méně, než je u mě obvyklé“ (kaizen).
Chci zachránit své podnikání. Neřeknu si: „Vymyslím tak úžasnou strategii, která mi umožní nedělat si starosti“ (inovace), ale: „Najdu jednu – dvě malé věci, které můžu realizovat ihned“ (kaizen).
Myšlení KAIZEN (cesta malých kroků) funguje tak, že když konečně uděláme malý krok, který v nás nevzbudil nechuť nebo odpor, nevadí nám udělat druhý a po něm i třetí krok, až dojdeme do cíle.
Jistě, jsou úkoly, které jsou nám nepříjemné a musíme je udělat teď hned od A do Z. Technika KAIZEN není technika vhodná pro zcela všechny situace, které nás v životě potkávají. Ovšem i kdyby byla vhodná například pro 60 % ze všech situací, není to fajn mít metodu, která nám ze 60 %, možná i víc, usnadňuje život?
Pokud se vám myšlenka techniky KAIZEN líbí, začněte kdekoli ve svém pracovním i osobním životě, a u nepříjemných úkolů a povinností si do svého mozku „posílejte“ myšlenky v duchu KAIZEN. Jakmile se vám podaří udělat první krok, pozorujte na sobě, zda vám tento první krok způsobil nechuť, či nikoli. Kdyby se i tak nechuť dostavila, pokuste se svůj první krok ještě zmenšit.
Například místo plánovaných pěti anglických slovíček denně = první malý krok, se naučím jen tři = ještě menší krok. Tři slovíčka denně jsou pořád lepší, než žádné.
Hodně štěstí a myslete KAIZEN!
Autor článku – Martin Zbránek
Komentáře