Hranice se v poslední době skloňují hlavně v souvislosti s uprchlíky. Já jsem ale před nedávnem narazila opět na hranice osobní. A tak jsem se rozhodla sepsat, co jsem o nich jako „pozorovatel vlastního života“ za poslední léta zjistila. Kam až se dají posouvat, co se stane, když je nemáme, a jestli je ten, kdo je má, nevstřícný.
Měla jsem kdysi přítele. Byl to takový ten typ, co je obklopený „partičkou kamarádů“. Často s nimi vyrážel do hospody, za sportem, organizovali společné „pánské jízdy“. Tvářila jsem se, že jsem s tím v pohodě, i když mi ve skutečnosti vadilo, jak často mě o večerech a víkendech nechává přítel samotnou. Ale nechtěla jsem ho omezovat. Nejsem přece žádná stíhačka a nemůžu mu zakazovat kamarády. Jenže když za mnou pak o prázdninách přijel celkem na 3 dny a hned první den večer stejně vyrazil na pivo s kamarádama, cloumala mnou jediná otázka: Jak to, že ten, který mě má milovat, nevidí, jak mi vlastně ubližuje?!
Po čase mi to osud vrátil v opačném garde. Říká se, že nám partneři často nastavují zrcadlo, abychom pochopili, jak se chováme, a tak tomu opravdu bylo. Měla jsem tehdy náročné zaměstnání, které vyžadovalo, abych celkem často zůstala v práci přesčas. Můj partner mě podporoval, jezdil mě vyzvednout, když jsem tam zkysla moc dlouho, a večer trpělivě poslouchal mé litanie, co všechno se v práci odehrálo. Až jednou totálně vybouchnul. Vyslechla jsem si, že už na to nemá, že je vždycky na druhém místě, že jsem workoholik a spoustu dalších věcí. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Nikdy předtím jsem od něj neslyšela ani slovo o tom, že mu mé pracovní nasazení vadí. Naopak jsem měla pocit, že mě podporuje.
Nejsem přece stíhačka
Obě zmíněné situace se týkají trávení času s partnerem, ale mají ještě jedno pojítko. A tím jsou právě osobní hranice. Ani já v prvním příběhu, ani můj partner ve druhém jsme jasně neřekli, kde máme hranice. Nechtěli jsme partnera „omezovat“, tak jsme se navenek tvářili, že je všechno v pořádku a uvnitř pomalu kypěly pocity vzteku, nepochopení, bezmoci.
Každý den zažíváme desítky či stovky interakcí s různými lidmi a v každý okamžik vyhodnocujeme, jak se zachováme. Co se nám líbí a co ne, co chceme a co ne. Komu pomůžeme, proti čemu se ohradíme…
Problém nastává, když jsme sami se sebou ve střetu. Něco se nám nelíbí, ale zároveň to z nějakého důvodu nechceme dát najevo. Nejčastěji proto, že se to „přece nedělá“. Nejsem stíhačka, hysterka, sobec.
(Jak tyto naše osobní nálepky alias „stíny“ vznikají a jak se jich zbavit, zkoumáme v kurzu Jak na osobní vyrovnanost.) Ve skutečnosti se vlastně bojíme, že když dáme jasně najevo, co se nám nelíbí nebo co nechceme, budou nás mít druzí méně rádi.
Ze strachu pak ostatním neukážeme své hranice a necháme je operovat za nimi. Vlastně si „necháme ubližovat“ a můžeme se pak cítit smutní, nepochopení, ublížení nebo naštvaní. Máme tendenci se zlobit na druhé, jenže ve skutečnosti jsme to my sami, kdo si způsobuje trápení. Právě tím, že se nevymezíme proti tomu, co nám vadí.
Navíc druhým vysíláme falešné signály. Jen těžko může náš partner/kolega/kamarád situaci vyhodnotit správně, když se nás třeba přímo zeptá, jestli nám to nevadí a my s úsměvem odvětíme, že samozřejmě, že nevadí.
Když pak dojde k tomu, že nás naše emoce převálcují a z nás konečně vypadne, v čem je problém, může pak druhý opravdu „nechápat“.
Zažila jsem pak i opačný extrém. Když partner zjistil, že „z lásky k němu“ dělám i to, co vlastně nechci, měl příště strach si o něco říct, aby mi zase nevědomě neublížil… Už mi radši dopředu nevěřil, že bych to udělala ráda. Co kdybych se taky zrovna přetvařovala. V takové komunikaci pak převládly vzájemné domněnky a falešné ohledy a situace se stala teprve nepřehlednou.
Právě proto si myslím, že je lepší si své hranice uvědomit a otevřeně o nich komunikovat. I když třeba nakonec uděláte úkrok, a ze své hranice polevíte, tak je dobré, když ten druhý bude vědět, kde hranici máte, že vás stálo určité úsilí ji pro tentokrát posunout, a proč jste to udělali.
Vyjít vstříc nebo ne?
Tím ovšem nechci říct, že je nutné „bránit hranice“ v každé situaci. Pokud se vám zrovna nechce jít do kina, ale vyjdete partnerovi vstříc a půjdete, asi vám to nijak neublíží. Ale i to se může stát. Každý jsme jiný a máme rádi nebo nám vadí něco jiného. Nesmí se to stávat asi moc často a u věcí pro nás zásadních.
Pokud máte pocit, že se v dané situaci musíte přetvařovat a vaše emoce začínají troubit na poplach, zastavte se. Zkuste zjistit, co vás nutí se chovat proti vaší přirozenosti.
Co vlastně maskujete a čeho se bojíte? I pokud takto objevíte svou neoblíbenou nebo nechtěnou součást, vezměte jí vážně a pokud to dokážete, zkuste ji pojmenovat. To je i první krok k tomu ji posléze přijmout a otevřeně o ní komunikovat.
Když si uvědomíte, co vám brání svou hranici vyjádřit, minimálně si pak můžete vybrat. Jestli se ohradíte proti tomu, co nechcete, nebo budete dál hájit, že přece nejste cholerik, citlivka, škemral, žárlivec… (dosaďte libovolně). A proto pouštět ostatní až za svoji mez.
Autor článku – Jana Kamínková
Komentáře